Když andílci stůňou

Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že už jsme docela dlouho zdraví, resp. děti jsou zdravé, po překonané 6. nemoci u Emči začátkem prosince a zánětech spojivek, kterým se vyhnul jen manžel, už měsíc bez nemoci. Proč já mívám tyhle rouhačské předtuchy?

V pátek večer byl Davídek krásně tulivý, mazlivý, až mi v 6 večer usnul v náručí, jako miminko. 38,2 ukazoval teploměr, kašel k tomu. Sobotní naplánované lyže musely stranou. Co se dá dělat, pojedeme příště. Z neděle na pondělí teplota a kašel u Emičky.

Pondělí jsme strávili sledováním Zvonilky, už máme na kontě tři díly! Zvonilku a Piráty jsme zkoukli dokonce dvakrát. Nemám ráda "televizní" dny, často tím kompenzuju svoji lenost, když se mi nechce vymýšlet jiná zábava. Tentokrát ale kňourající Ema nedovolila nic jiného. Odpoledne dorazila kamarádka na kafe a vytrhla nás z letargie, večer mě vystřídal manžel. Jsem unavená, a to je teprve pondělí!

V úterý už jsem se zapřela, v 10 hodin vypla televizi a začali jsme s Davídkem tvořit - upekli rohlíky, uvařili oběď, pomalovali domeček, četli si s Emou - začínají ji bavit knížky, krásně se u toho usmívá a pozoruje, když reprodukuju hlasy zvířat. Moc hezky jsme se zabavili a bylo nám dobře.

Ve středu jsme poslali Davídka už do školky a najednou bylo v bytě nepříjemné ticho a mě došlo, jak je těžké zabavit nemocnou devítiměsíční Emu. U tříletého Davídka to jde skoro samo. Nicméně jsem se snažila a bylo nám spolu dobře, válely jsme se v posteli, mazlily se, lechtaly, četly si o zvířátkách. Ve čtvrtek jsem se snažila znovu, největší zábava byla stavění věže z dřevěných kostek a její bourání - už v devíti měsících je největší legrace to mámě zbourat. Proč ne, že?

Zítra přijede babička a už budem snad zdraví. Všichni.

Pro ten prchavý okamžik absolutního štěstí

O tom, že některé věci musí člověk zažít, aby pochopil. 

Napsáno 9.7.2013

Když jsem odcházela z práce na mateřskou dovolenou jeden kolega se se mnou rozloučil v tom smyslu, že rodičovství je velké břímě, které si ponesu už do konce života. Že je to řehole, plno práce a je to vykoupeno pouze prchavými okamžiky štěstí. A že mi přeje, aby těch prchavých okamžiků bylo co nejvíce. Přišlo mi to hrozně krásné až dojemné, ale nedokázala jsem si úplně představit, co tím vlastně myslel.

Myslím na jeho slova vždycky, když po „proflámované“ noci, kdy jsme k našemu broučkovi vstávali každou hodinu, se na mě to moje zlatíčko usměje a rázem je všechno zapomenuto. Tohle jsem taky nikdy nechápala - jak může jeden dětský úsměv způsobit ztrátu paměti a odpuštění? A dnes? Dnes si nedokážu představit, že bych se někdy probudila a ten dětský úsměv neviděla. Tu neflašovanou radost a rozzářenou tvář, když mě vidí po probuzení nebo když je chvíli doma jen s tatínkem a já se vrátím domů…

Maminka mi kdysi říkala, že život bez dětí by byl hrozně prázdný. Už chápu. Netušila jsem, kolik lásky se v mém sdrci může skrývat, jakou starost o toho malého drobečka budu mít a jakou radost a štěstí mi přinese každý jeho nový pokrok a každodenní objevování světa. První úsměv, první otočení na bříško, první zoubek, první slovo, první krůček, první snědený oběd…To všechno jsou ty prchavé okamžiky absolutního štěstí, pro které stojí za to žít. Které jsou tou odměnou za každodenní a celodenní „práci“, za starosti a strach. Které nic jiného na světě nedokáže nahradit, které nelze slovy popsat a které Ti, kteří ještě děti nemají, bohužel nikdy nemohou pochopit.

Chtěla bych touto cestou poděkovat, pokorně poděkovat za to, že toto můžu každý den zažívat, zažívat znovu a znovu, poděkovat za to, že jsme dostali takový dar, dar dát život a ten spoluvytvářet. Vím, že je to velká zodpovědnost a tak s tím nakládám. A přála bych každému, aby to mohl zažít tak jako já, aby pochopil, co jsou ty prchavé okamžiky absolutního štěstí.

A je to tu...

První příspěvek, který má říct vše a zárověň být tajemný, aby mnoho neprozradil a čtenář se těšil na další a další. Motivace založit blog je čistě sobecká. To, co prožívám každý den se svými dětmi a co mě naplňuje, je zatím to nejsilnější, co jsem v životě zažila. Tolik emocí, tolik nových zážitků, které hned zapomínám, protože okamžitě přijdou další, nové a ještě silnější. Někdy mám chuť zastavit čas a užít si ty krásné chvíle co nejvíce, užít si je dosyta, protože se tak rychle rozplynou a utečou...

Proto blog, abych ty krásné chvíle našeho každodenního života zapsala, podělila se o ně a někdy příště znovu připomněla.