O tom, že některé věci musí člověk zažít, aby pochopil.
Napsáno 9.7.2013
Když jsem odcházela z práce na mateřskou dovolenou jeden kolega se se
mnou rozloučil v tom smyslu, že rodičovství je velké břímě, které si
ponesu už do konce života. Že je to řehole, plno práce a je to vykoupeno
pouze prchavými okamžiky štěstí. A že mi přeje, aby těch prchavých
okamžiků bylo co nejvíce. Přišlo mi to hrozně krásné až dojemné, ale
nedokázala jsem si úplně představit, co tím vlastně myslel.
Myslím na jeho slova vždycky, když po „proflámované“ noci, kdy jsme
k našemu broučkovi vstávali každou hodinu, se na mě to moje zlatíčko
usměje a rázem je všechno zapomenuto. Tohle jsem taky nikdy nechápala - jak
může jeden dětský úsměv způsobit ztrátu paměti a odpuštění? A dnes?
Dnes si nedokážu představit, že bych se někdy probudila a ten dětský
úsměv neviděla. Tu neflašovanou radost a rozzářenou tvář, když mě
vidí po probuzení nebo když je chvíli doma jen s tatínkem a já se
vrátím domů…
Maminka mi kdysi říkala, že život bez dětí by byl hrozně prázdný.
Už chápu. Netušila jsem, kolik lásky se v mém sdrci může skrývat, jakou
starost o toho malého drobečka budu mít a jakou radost a štěstí mi
přinese každý jeho nový pokrok a každodenní objevování světa. První
úsměv, první otočení na bříško, první zoubek, první slovo, první
krůček, první snědený oběd…To všechno jsou ty prchavé okamžiky
absolutního štěstí, pro které stojí za to žít. Které jsou tou odměnou
za každodenní a celodenní „práci“, za starosti a strach. Které nic
jiného na světě nedokáže nahradit, které nelze slovy popsat a které Ti,
kteří ještě děti nemají, bohužel nikdy nemohou pochopit.
Chtěla bych touto cestou poděkovat, pokorně poděkovat za to, že toto
můžu každý den zažívat, zažívat znovu a znovu, poděkovat za to, že
jsme dostali takový dar, dar dát život a ten spoluvytvářet. Vím, že je to
velká zodpovědnost a tak s tím nakládám. A přála bych každému, aby to
mohl zažít tak jako já, aby pochopil, co jsou ty prchavé okamžiky
absolutního štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat