Když andílci stůňou

Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že už jsme docela dlouho zdraví, resp. děti jsou zdravé, po překonané 6. nemoci u Emči začátkem prosince a zánětech spojivek, kterým se vyhnul jen manžel, už měsíc bez nemoci. Proč já mívám tyhle rouhačské předtuchy?

V pátek večer byl Davídek krásně tulivý, mazlivý, až mi v 6 večer usnul v náručí, jako miminko. 38,2 ukazoval teploměr, kašel k tomu. Sobotní naplánované lyže musely stranou. Co se dá dělat, pojedeme příště. Z neděle na pondělí teplota a kašel u Emičky.

Pondělí jsme strávili sledováním Zvonilky, už máme na kontě tři díly! Zvonilku a Piráty jsme zkoukli dokonce dvakrát. Nemám ráda "televizní" dny, často tím kompenzuju svoji lenost, když se mi nechce vymýšlet jiná zábava. Tentokrát ale kňourající Ema nedovolila nic jiného. Odpoledne dorazila kamarádka na kafe a vytrhla nás z letargie, večer mě vystřídal manžel. Jsem unavená, a to je teprve pondělí!

V úterý už jsem se zapřela, v 10 hodin vypla televizi a začali jsme s Davídkem tvořit - upekli rohlíky, uvařili oběď, pomalovali domeček, četli si s Emou - začínají ji bavit knížky, krásně se u toho usmívá a pozoruje, když reprodukuju hlasy zvířat. Moc hezky jsme se zabavili a bylo nám dobře.

Ve středu jsme poslali Davídka už do školky a najednou bylo v bytě nepříjemné ticho a mě došlo, jak je těžké zabavit nemocnou devítiměsíční Emu. U tříletého Davídka to jde skoro samo. Nicméně jsem se snažila a bylo nám spolu dobře, válely jsme se v posteli, mazlily se, lechtaly, četly si o zvířátkách. Ve čtvrtek jsem se snažila znovu, největší zábava byla stavění věže z dřevěných kostek a její bourání - už v devíti měsících je největší legrace to mámě zbourat. Proč ne, že?

Zítra přijede babička a už budem snad zdraví. Všichni.