Konětopy

Letošní září je neuvěřitelné, takové teplo, tolik horkých dní. Využívám toho. Odhlásila jsem Davídka ze školky a vydala se k pískovně Konětopy. Moc ráda se koupu v přírodě, resp. v přírodním koupališti, kdy večer nevymývám plavky od chloru. A děti zase milují písek, staví hrady a přehrady, přelévají vodu sem a tam - zdroj nekonečné zábavy. Na pláži skoro nikdo až do odpoledne, idylka :-)

Bedřichovský víkend

Hory máme moc rádi. Na začátku září jezdíme už několik let s kamarády do Bedřichova. My jsme teď chvilku vynechali, s o to větším nadšením jsme se letos zúčastnili expedice Hraničná. Nutno podotknout, že s dětmi má tato expedice úplně jiný rozměr :-) Utekli jsme z horkého města a užívali si horského vzduchu a chládku :-)

Sobota patřila výšlapu na Královku, naplánovaných 7 km je pro děti celodenní túra. Cestou nahoru nás mile překvapí dřevěné sochy zvířátek, každých 50 metrů. Děti kopec vyběhnou, ani neví jak :-) Restaurace Královka prošla rekonstrukcí a moc jí to prospělo. Výborná kuchyně a před restaurací opravdu nádherné hřiště. Strávili jsme tam 2 hodiny a děti nechtěly jít pryč.

V Bedřichově jsme si dali kafíčko a zákusek v cukrárně a otestovali další dvě hřiště. Děti padly únavou v 8 hodin a rodiče chvilku po nich :-)

Největší zábavu však klukům poskytla terasa chalupy a dřevo do krbu, které pro ně bylo nejlepší hračkou a vystačili si s ním celé nedělní dopoledne. Dětem stačí ke štěstí strašně málo, mnohem méně, než si my dospělí často myslíme.

Na Hraničnou zase za rok, do Bedřichova určitě dříve, nejpozději v zimě na lyže :-)

Špindlerovské ukončení prázdnin

Vždycky jsem si myslela, že Krkonoše znám. Ano, znám, ale jen z jednoho místa, z Černé hory. Jezdíme tam už strááášně dlouho, poznali jsme se tam s manželem, je to moje srdcovka. Nicméně zbytek Krkonoš vlastně neznám, z každé strany jsou totiž jiné, ale stejně krásné. Špinlerův mlýn jsme dlouho odsuzovali, ale na konci letošních prázdnin jsme si ho zamilovali.

Lobovala jsem dlouho, ale prosadila jsem si ho a našla ubytování v Aquaparku - alternativa pro špatné počasí - nebyla potřeba. Ubytování bylo moc hezké, i když stravování mělo svoje nedostatky.

První den jsme po příjezdu hned vyzkoušeli vodní hrátky a bylo moc spokojení :-) Hlavně Davídek, Emička zatím není náročný klient :-)

Druhý den jsme vyrazili na Medvědín, lanovka je přímo naproti hotelu. Nahoře je krásné hřiště, děti ho měly jen pro sebe a moc se jim líbilo. Když je přestalo bavit (pod nátlakem rodičů), vyrazili jsme na Medvědí stezku. Tady musím podotknout, že Davídek je lenoch, co se chůze týče, takže naplánovaných 9 km byla výzva. Ale omalovávání medvědích symbolů ho hnalo vpřed, stejně jako dozrávající maliny a borůvky a odměna na konci - pastelky a omalovánky za splnění úkolů. Oběd na Horních Mísečkách a večer bazén.

Třetí den jsme vyjeli na Pláně a šli Mechovou stezkou zpátky do Špindlu, opět moc hezky zpracovaná stezka pro děti, na konci odměněná lízátkem a odznáčkem. 7 km v nohách. Navečer opět regenerace v bublinlách a na tobogánu.

Čtvrtý den jsme vyjeli autobusem ke Špindlerově chatě a kolem Bílého Labe sešli zpět. U chaty opět super hřiště, cestou borůvky, maliny, koně a ovečky, samozřejmě koupačka v řece a večer bazén. Opět ca 8 km. Únava už byla značná, Davídek usnul u večeře :-)

Pátý, poslední, den jsme vyzkoušeli bobovku a lanový park. Synek už začal bojkotovat chůzi, než zjistil, že jdeme opravdu jen malý kousek :-) Jsem na něj opravdu moc pyšná, protože všechny tři dny ťapal zodpovědně a ani moc neprotestoval, tatínek pomáhal jen zcela výjimečně. Emička se zase statečně nesla na zádech.

Krkonoše jsou překrásné samy o sobě, ale to obrovské množství aktivit pro děti všeho věku z nich dělá naprosto úžasnou dovolenkovou lokalitu. Už teď se těším na další  ;-)

Letní

  Léto je zvláštní čas, někdy od něj očekáváme až příliš a jsme zklamáni, někdy nás naopak příjemně překvapí.
Je to takové bezčasí, naprosto bez režimu, děti chodí spát podle toho, jak se jim chce, jaké je počasí a co jejich střelená matka vymyslí za akci, za výlet. Můj vnitřní pohon jede v létě na 150% a žene mě vpřed, hlavně, abychom byli co nejvíc venku a co nejvíc toho zažili. Takže dost často trávím večery tím, že vybaluji tašky z výletů a zároveň je plním novými věcmi na další výlet následující den. Každý týden jsme někde jinde, doma se otočíme jen na pár dní - vybalit, vyprat, znovu zabalit. Na vstřebávání zážitků bude čas až později. Někdy si přeji, aby bylo aspoň dva dny ošklivo, abychom zůstali doma. Nicméně ruku na srdce, i výlety v letním dešti jsou krásné... Zní to šíleně, ale mám to ráda. Moc ráda cestuji a poznávám nová místa. Nesnáším stereotyp a přenáším to na svoje děti. Jsou statečné a zvládají to se mnou na jedničku, častá změna postýlek v létě jim, zdá se, nevadí, vyspí se kdekoli, hlavně, že mě nebo tatínka v noci mají vedle sebe. Svoboda na mateřské je úžasná...:-)

Miluju letní horké dny u vody, na koupališti, teplé večery u grilu, u ohýnku, letní procházky po horách a v lesích. Miluju vůni lesa, čerstvě posečené trávy, vůni sklizně, dozrávajícího ovoce a zeleniny, vůni farmářského trhu, který je v létě tak úžasný a tak barevný, nevím, co koupit dřív.

Toto léto jsme strávili krásný týden ve Staňkově u Třeboně.

  

V Rakousku v Korutanech.

Proháněli jsme se na kolech a koukali na svět z výšek. 

Potěšili jsme naší přítomností babičky i dědu a strávili krásné dny v malebných chaloupkách, v Podkrkonoší a v Českosaském Švýcarsku.

Střídali jsme chvíle ve skupinách s ostatními dětmi, s okamžiky, kdy jsme byli jako rodina sami. Ty jsou vzácné, a proto cennější.

Léto je krásný čas, pomalu se chýlí ke svému konci, ještě si ho užíváme, ale upřímně už se těším na podzim. Na jeho barvy a jeho klid, kterým mě vždy naplní potom, co překonám smutek z končícího léta. A taky na ten stereotyp, který sice nesnáším, ale potřebuji ho :-)

Život bez chemie

Máme ji kolem sebe plno, ani to už nevnímáme, jen, co otevřeme oči, už je tady, dýcháme ji, jíme, pijeme, mažeme se jí... chemie. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela tak, jako teď, co se snažím přemýšlet i za ně, Davida a Emu. Snažím se její přítomnost trochu omezit. Nejde to moc, ale aspoň trochu.

Začala jsem u jídla, v obchodech chodím s lupou a čtu. Někde se nestačím divit, ale aspoň to pak nekoupím. Další krok jsou čistící prostředky. Ty moje nové nejsou bez chemie, ale jsou aspoň trochu EKO. Následuje kosmetika, to je velký krok, ale bez něj to nejde - krémy, sprchové gely, šampony. Udělala jsem velkou čistku v koupelnové skříňce a najednou je téměř prázdná. Místo krému a odličovacího mléka kokosový olej, místo sprchového gelu nic nebo jen pár kapek přírodního gelu od Nobilis Tilia a šampon?

Už od listopadu se snažím používat metodu No poo. Tedy mytí vlasů bez chemie, nejlépe sodou a octem, vajíčkem, marockým jílem nebo šampony bez chemie jako je SLS a dalších. Je to metoda pokus omyl a vlasy si musí od chemických šamponů trochu odvyknout. Ale baví mě to....:-)

Nakoupila jsem i první ingredience pro výrobu domácí kosmetiky, ale chybí mi trochu čas a to správné odhodlání. Ale jednou se do toho pustím, určitě!

Do čeho jsem se už ale pustila teď, jsou bylinky a jedlé květiny a traviny. Zatím jen opatrně a polehoučku, ale baví mě to moc. A moje první výtvory?

Fialkový sirup

Sušené sedmikrásky

Zpracovala jsem i oblíbený medvědí česnek a připravila jitrocelový sirup - už jsem vyzkoušela, Emuli na kašel. Zabírá opravdu dobře!

Ať žijí babky kořenářky :-)

5.4.2016 - krásný den

Bylo nádherně, jarní sluníčko, které hřeje a zatím nepálí, první krásný teplý den po dlouhé, i když ne tuhé, zimě. Davídek měl trochu kašel a rýmu, tak zůstal s námi doma. V úterý 5.4. jsme si udělali krásný den. Po tradiční návštěvě trhů jsme vyrazili směr zřícenina Zvířetice. Davídek s měčem, rytíři musí mít meč!

Nemůžu se nabažit té svobody, dělat si to, co zrovna chci a kdy chci. Nelimituje nás ani práce, ani škola. Davídek do školky nemusí. Sebereme se a vyrazíme, kam se nám chce. Proč ne, že? Tohle mi bude chybět, až se vrátím do práce, moc... Ten čas strávený s dětmi je úžasný, úplně obyčejný den a v něm obyčejná chvilka se promění v něco neopakovatelného a nezapomenutelného.

Proběhli jsme se na Zvířeticích, udělali si piknik v trávě, zajeli na oběd na Klokočku, pro dorty do Bakova, nasbírali fialky, odpoledne navštívili kamarády na jejich úžasné zahradě a nasbírali sedmikrásky. Nabažili jsme se sluníčka a hltali ho lačně, jak to jen šlo. Víc takových dní...

Velikonoční lyžování

Je naprosto dokonalé, jediné a jedinečné. Je to poslední lyžování. S dětmi už toho tolik nenalyžujeme, ale velikonoční se snažíme držet. Letos jsme na lyže postavili i Davídka. Naštěstí to vypadá, že sportovní talent zdědil po tatínkovi - na co sáhne, to mu jde :-) (chudák Ema, jestli tuhle část genetické výbavy bude mít ode mě). Tatínek se dmul pýchou, když junior udělal první oblouček a pod kopcem zastavil :-) Stejně jako vloni, začali jsme na Obřím sudu a pokračovali v Bedřichově - malá střediska, pro děti na začátek ideální.



Velikonoce jsme strávili tady. Symbolicky, kde jsme se s Tomášem potkali, kam nás to táhne oba. Tentokrát jsem roli instruktorky převzala já. Moc nám to s Davídkem šlo. I když nevím, kdo byl po té hodině víc unavený :-) Sokolku sjel úplně v pohodě, povětšinou šusem a s přehledem vyjel na vleku sám. Jsem na něj hrozně pyšná! :-)

Boj s nemocemi

Letošní březen byl pro nás ve znamení nemocí. Odstartovaly to vešky, které přinesl Davídek.

Když jsem ještě neměla děti, připadaly mi některé činnosti, které maminky musí dělat, naprosto odporné a představa, že je někdy budu muset dělat mi připadala jako scifi. Když se pak do té situace jako máma dostanu a nemám možnost výběru - prostě to udělat musím, nepřemýšlím nad tím. Přijde mi naprosto přirozené, že to dělám. Až zpětně mi dojde, že to je vlastně to něco, co mi vždycky připadalo strašně odporné :-)



Přesně takové mi vždycky připadalo "odvšivení". Jako opice shrbená s hřebenem u Davídkovi hlavy, vybírajíc ty drobné potvůrky, když se nevyberou všechny důkladně, je to nekonečný kolotoč, vylíhnou se nové a ty nakladou další hnidy. No, fuj. Chudák malý plakal už docela dlouho, že ho svědí hlavička, drbal se. Ale jako nezkušená matka, veškami nepoznamenaná, jsem zběžně prohlédla a nic neviděla. Nutno podotknout, že je neviděla ani zasloužilá maminka a babička Eva, která si vzala dokonce i brýle. Až pak něco ve vlasech přeběhlo a bylo jasno, takže jsme patlali olej a vybírali. Naštěstí mi pomohla pohádka, u které Davídek vydržel a já mohla vybírat. A jako správná hysterická matka jsem všechno ložní prádlo vyprala a vyměnila.

Dva dny na to přišel první pupínek, zvýšená teplota. Hurá, neštovice. Měly je všechny děti ve školce, to by bylo, aby je Dáda nepřinesl. Aspoň to budeme mít za sebou. Je to na dlouho... Naštěstí to snášel brouček celkem dobře, jeden den teploty, dvě noci neklidného spánku a pupínky. Bohužel vešky se rozhodly u nás zůstat, takže nastoupil strojek a vlasy pryč, i s potvůrkama. Však dorostou. Za dva týdny Ema - první pupínek, zvýšená teplota, neštovice vol. 2. Ta to chuděrka odnesla mnohem víc. Vysoké horečky 3 dny, 2 noci bez spánku, výsev úplně všude a hodně. Naštěstí snad jizvičky nebudou.

Velký pátek, ranní probuzení - Davídek klíště za uchem... Pro mě poprvé, nikdy jsem klíště neměla. Ale zvládli jsme, společně s tatínkem po opici :-) jsme ho vyndali. Pár dní pauza a po velikonočním pondělí, Emička v noci horečka a psí kašel, ach jo... Celý týden kašel a teplota. Co se dá dělat, s nemocemi se musí bojovat. Je nám spolu dobře i zavřeným doma, ale když už to je moc dlouho, je to dlouhé. Největším hitem byla houpačka z Ikey, kterou si prosadil tatínek a děti si ji zamilovaly. Trávily v ní dlouhé hodiny, i oba najednou, pomohla nám přežít pupínkovou etapu. Úžasná zábava :-) A teď už konec nemocí...!

Když se maminka nudí

Když se maminka nudí - peče, vaří, vymýšlí. Maminka se vlastně nikdy nenudí :-)

Kynuté koláče s borůvkami

 

 Pickles - kvašená zelenina (0,5 kg zelí, 0,2 kg mrkve, 0,3 kg cibule, 10 - 12 g soli, kmín, zeleninu nastrouhat, promísit se solí, natlačit do sklenice, zatížit druhou sklenicí s vodou, nechat v temnu pracovat, po 4 dnech je hotovo, přendáme do lednice a konzumujeme - plné vitamínů, které hlavně v zimě potřebujeme, zelenina se může obměnit, vždy je třeba dodržet poměr 1% soli)

Ghí - přepuštěné máslo (máslo necháme rozpustit na mírném planemi v hrnci na plotně a necháme několik hodin "probublávat" na mírném plameni, nakonec sebereme pěnu a přes plátýnko přecedíme do lahve, necháme ztuhnout, v lednici vydrží několik týdnů - nám ale ne, dělám ze 3 másel, vejde se pak akorát do zavařovací sklenice)

Holčičí dopoledne

Když kluci odjedou ráno do školky a do práce, zůstaneme s Emou samy. Před námi celé dopoledne. Co teď? Teď je v plánu holčičí dopoledne :-) Pokud nepotřebuju něco zařídit ve městě, zůstáváme spolu doma a užíváme si. Užívám si každý její pohled, úsměv, pohyb. Užívám si každičkého okamžiku, který spolu trávíme, samy dvě. Většinou jen tak blbneme, válíme se v posteli, Ema má ze mě překážkovou dráhu. Nebo jen sedím v pokojíčku mezi hračkami a pozoruju, jak si maličká hraje. Nepotřebuje, abych si s ní hrála. Stačí ji jen moje přítomnost.

Když začal Davídek chodit do školky, bylo mi hrozně smutno. Hlavně proto, že jedna etapa skončila, vyrostl a začala etapa nová. Ale taky proto, že už s námi nebude tak často. Docela rychle jsem si na to zvykla, tak to prostě je a je to všem ku prospěchu. Davídek má super dopolední program a já mám čas na Emu, můžu se věnovat jenom ji. Těšíme se na Davídka a celé odpoledne pak trávíme všichni společně a společně se těšíme na tatínkův příchod z práce. Je nám spolu krásně...

Na Valentýna

Valentýna neslavíme, to, že se máme rádi, si připomínáme každý den. Objetím, polibkem nebo prostě jenom tím, že jsme spolu a je nám dobře.

Letošní Valentýn připadl na neděli, a to, že nám spolu bylo krásně se mi vrylo do paměti, proto o tom píšu. Byli jsme u babičky Evy a tatínek stříhal stromy. Venku to vonělo jarem a po týdnu rekonvalescence jsem se odvážila vyjít ven a trochu se hýbat. Pomáhali jsme s Davídkem tatínkovi sbírat větvě. Emička spinkala v kočárku, tak jsem ji dala na sluníčko a trochu odkryla, aby si toho příslibu jara taky trochu užila.

Na jabloni jsme našli loňské hnízdo. Nechali jsme ho tam, ukázali Davídkovi. Společně se těšíme, až ho obydlí ptáčci :-)

Kluci se vrhají do všeho po hlavě, Dáda jako správný kluk vlezl na štafle za tatínkem a koukal, jak stříhá. Jímala mě hrůza, tak jsem ho šla přidržet, ale samozřejmě o to neměl sebemenší zájem. Musím se obrnit větší trpělivostí a přestat se tolik bát. Je to ale sakra těžké :-) 

Když stůně maminka

Maminky si nemůžou dovolit být nemocné, mají toho na svých bedrech až moc. Nachlazení, chřipka, bolest hlavy, únava, nic z toho se nepočítá, stále musí fungovat. I když třeba s vypětím všech sil, až na úplném dně svých možností, prostě musí. O rodinu se musí postarat. Jsou ale situace, kdy ani vypětí všech sil a "úlevové" metody, jako televize např. nestačí a maminka prostě musí lehnout...

Není nic horšího, než když maminka bolestí nemůže ani dýchat a má vedle sebe Emičku, broučka, který potřebuje péči, ještě je moc malý a nechápe ani trochu, co se děje. Davídek už je velký rozumný kluk a v rámci svých možností i pomůže, ale jsou mu 3 roky, potřebuje maminku, potřebuje péči. Takže musí nastoupit tatínek. Naštěstí mohl nastoupit a nastoupil, neptal se a převzal péči. Na začátku jen krátkodobě. Se stupňující se bolestí ale musel fungovat víc a víc. A už jsme to sami nezvládli.

Záchránili mě tam už poněkolikáté. A teď opravdu za 5 minut 12. V 17.00 příjem, v 19:00 na sál. Teď už musí tatínek fungovat na 100%. Naštěstí má po ruce babičku, i druhou a dědu. Je to chaos, když vypadne maminka z funkce, to Vám povím :-) O strachu o ní nemluvě. Ale zvládli a zvládají to bravurně, všichni. Moc jim za to děkuju! Je to úžasný pocit, vědět, že moji dva nejmilovanější jsou v takových rukou, zastanou mě ve všech směrech. Mám obrovské štěstí, že mám takovou úžasnou rodinu. Už se ale moc těším, až budu zase fungovat, až zase naskočím na 100%.

Poučení pro příště - dělat hrdinku a podceňovat bolest se nevyplácí! Ač mám zřejmě vysoký práh bolesti, je někdy potřeba trochu zahrát divadlo, aby se něco začalo dít. Měla jsem velké štěstí, přijít o chvíli později, mohlo být všechno úplně jinak. Ale přišla jsem včas...

Když andílci stůňou

Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že už jsme docela dlouho zdraví, resp. děti jsou zdravé, po překonané 6. nemoci u Emči začátkem prosince a zánětech spojivek, kterým se vyhnul jen manžel, už měsíc bez nemoci. Proč já mívám tyhle rouhačské předtuchy?

V pátek večer byl Davídek krásně tulivý, mazlivý, až mi v 6 večer usnul v náručí, jako miminko. 38,2 ukazoval teploměr, kašel k tomu. Sobotní naplánované lyže musely stranou. Co se dá dělat, pojedeme příště. Z neděle na pondělí teplota a kašel u Emičky.

Pondělí jsme strávili sledováním Zvonilky, už máme na kontě tři díly! Zvonilku a Piráty jsme zkoukli dokonce dvakrát. Nemám ráda "televizní" dny, často tím kompenzuju svoji lenost, když se mi nechce vymýšlet jiná zábava. Tentokrát ale kňourající Ema nedovolila nic jiného. Odpoledne dorazila kamarádka na kafe a vytrhla nás z letargie, večer mě vystřídal manžel. Jsem unavená, a to je teprve pondělí!

V úterý už jsem se zapřela, v 10 hodin vypla televizi a začali jsme s Davídkem tvořit - upekli rohlíky, uvařili oběď, pomalovali domeček, četli si s Emou - začínají ji bavit knížky, krásně se u toho usmívá a pozoruje, když reprodukuju hlasy zvířat. Moc hezky jsme se zabavili a bylo nám dobře.

Ve středu jsme poslali Davídka už do školky a najednou bylo v bytě nepříjemné ticho a mě došlo, jak je těžké zabavit nemocnou devítiměsíční Emu. U tříletého Davídka to jde skoro samo. Nicméně jsem se snažila a bylo nám spolu dobře, válely jsme se v posteli, mazlily se, lechtaly, četly si o zvířátkách. Ve čtvrtek jsem se snažila znovu, největší zábava byla stavění věže z dřevěných kostek a její bourání - už v devíti měsících je největší legrace to mámě zbourat. Proč ne, že?

Zítra přijede babička a už budem snad zdraví. Všichni.

Pro ten prchavý okamžik absolutního štěstí

O tom, že některé věci musí člověk zažít, aby pochopil. 

Napsáno 9.7.2013

Když jsem odcházela z práce na mateřskou dovolenou jeden kolega se se mnou rozloučil v tom smyslu, že rodičovství je velké břímě, které si ponesu už do konce života. Že je to řehole, plno práce a je to vykoupeno pouze prchavými okamžiky štěstí. A že mi přeje, aby těch prchavých okamžiků bylo co nejvíce. Přišlo mi to hrozně krásné až dojemné, ale nedokázala jsem si úplně představit, co tím vlastně myslel.

Myslím na jeho slova vždycky, když po „proflámované“ noci, kdy jsme k našemu broučkovi vstávali každou hodinu, se na mě to moje zlatíčko usměje a rázem je všechno zapomenuto. Tohle jsem taky nikdy nechápala - jak může jeden dětský úsměv způsobit ztrátu paměti a odpuštění? A dnes? Dnes si nedokážu představit, že bych se někdy probudila a ten dětský úsměv neviděla. Tu neflašovanou radost a rozzářenou tvář, když mě vidí po probuzení nebo když je chvíli doma jen s tatínkem a já se vrátím domů…

Maminka mi kdysi říkala, že život bez dětí by byl hrozně prázdný. Už chápu. Netušila jsem, kolik lásky se v mém sdrci může skrývat, jakou starost o toho malého drobečka budu mít a jakou radost a štěstí mi přinese každý jeho nový pokrok a každodenní objevování světa. První úsměv, první otočení na bříško, první zoubek, první slovo, první krůček, první snědený oběd…To všechno jsou ty prchavé okamžiky absolutního štěstí, pro které stojí za to žít. Které jsou tou odměnou za každodenní a celodenní „práci“, za starosti a strach. Které nic jiného na světě nedokáže nahradit, které nelze slovy popsat a které Ti, kteří ještě děti nemají, bohužel nikdy nemohou pochopit.

Chtěla bych touto cestou poděkovat, pokorně poděkovat za to, že toto můžu každý den zažívat, zažívat znovu a znovu, poděkovat za to, že jsme dostali takový dar, dar dát život a ten spoluvytvářet. Vím, že je to velká zodpovědnost a tak s tím nakládám. A přála bych každému, aby to mohl zažít tak jako já, aby pochopil, co jsou ty prchavé okamžiky absolutního štěstí.

A je to tu...

První příspěvek, který má říct vše a zárověň být tajemný, aby mnoho neprozradil a čtenář se těšil na další a další. Motivace založit blog je čistě sobecká. To, co prožívám každý den se svými dětmi a co mě naplňuje, je zatím to nejsilnější, co jsem v životě zažila. Tolik emocí, tolik nových zážitků, které hned zapomínám, protože okamžitě přijdou další, nové a ještě silnější. Někdy mám chuť zastavit čas a užít si ty krásné chvíle co nejvíce, užít si je dosyta, protože se tak rychle rozplynou a utečou...

Proto blog, abych ty krásné chvíle našeho každodenního života zapsala, podělila se o ně a někdy příště znovu připomněla.